KOMENTÁŘ. Česko si dnes připomíná 17. listopad 1989. Ke svátku patří i tradiční návštěvy politiků k památníku na Národní třídě, kde tehdy odstartoval pád komunistického režimu. Letos dorazil poprvé i současný prezident Petr Pavel se svou manželkou.
Bizarní na té celé situaci je, že Petr Pavel byl před revolucí 1989 aktivním komunistou, předsedou místní organizace KSČ, psal oslavné eseje o vstupu sovětských vojsk 1968, byl členem silových složek komunistického režimu a zároveň se učil na rozvědčíka pro účely Varšavské smlouvy. Vše umocněno minulostí první dámy Evy Pavlové, která byla také komunistkou a studovala na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě, které se tehdy říkalo škola pro politruky.
Dnes oba převlečení v novém kabátě vyzdvihují a oslavují revoluci a demokracii, což by bylo pěkné, kdyby to nebylo natolik pokrytecké. Dnešní den by snad bylo lepší, kdyby současný prezident po vzoru Fialy raději takzvaně vymlčel. Napáchal by tím menší škody. Ale Petr Pavel se s absencí jakéhokoliv studu rád předvádí před kamerami, a tak mu to prostě nedalo ani tentokrát.
Prezidentský pár s takto odpornou minulostí se tedy neštítil pošpinit svou přítomností odkaz 17. listopadu. Vrcholem tohoto festivalu bizarnosti je, že v osobě Pavla je v občanech permanentně budován mediální obraz jakéhosi druhého Havla. Ne, soudruh prezident Pavel určitě není Havel. Kdyby totiž Havel věděl, že nyní místo něj chodí jako prezident k památníku na Národní třídu svého času aktivní komunista, obracel by se v hrobě.
Mnozí politici se při sváteční cestě na Národní třídu chlubí tím, jak aktivně zasáhli do bojů o svobodu. Zajímavé by bylo, kdyby nám prezident Pavel povyprávěl o tom, co on sám dělal 17. listopadu. Byl připravený někde v kasárnách zasáhnout proti neposlušným občanům právě i na Národní třídě? Díky bohu, že alespoň v tomto byli tehdy vládnoucí komunisté rozumní a na své občany armádu neposlali, jinak jsme mohli Petra Pavla dost možná znát jako symbol potlačení zlovolných rozvracečů komunistického režimu.
Petr Pavel mohl být snadno hrdinou 17. listopadu, ale tak trochu v opačném gardu. Přišla však revoluce. Pavel převlékl kabát. Místo rozvědčíkem ve službách Varšavských vojsk se dostal do čela NATO. Následně byl zvolen prezidentem. Dnes si hraje na Havla a pokládá věnce na oslavu pádu komunistického režimu. Je z toho na zvracení jenom mně?
