KOMENTÁŘ. Česko si dnes připomíná 35 let od sametové revoluce 17. listopadu 1989. Ke svátku patří i tradiční návštěvy politiků k památníku na Národní třídě, kde tehdy odstartoval pád komunistického režimu. Letos dorazil také současný prezident Petr Pavel. Před rokem poprvé i se svou manželkou.
Bizarní na té celé situaci je, že Petr Pavel byl před revolucí 1989 aktivním komunistou, předsedou místní organizace KSČ, psal oslavné eseje o vstupu sovětských vojsk 1968, byl členem silových složek komunistického režimu a zároveň se učil na rozvědčíka pro účely Varšavské smlouvy. Vše je umocněno minulostí první dámy Evy Pavlové, která byla také komunistkou a studovala na Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě, které se tehdy říkalo škola pro politruky.
Dnes oba převlečení v novém kabátě vyzdvihují a oslavují revoluci a demokracii, což by bylo pěkné, kdyby to nebylo natolik pokrytecké. Dnešní den by snad bylo lepší, kdyby současný prezident raději zůstal na Hradě a nijak se ke svátku 17. listopadu nevyjadřoval. Napáchal by tím menší škody. Ale Petr Pavel se s absencí jakéhokoliv studu rád předvádí před kamerami, a tak mu to prostě nedalo ani tentokrát.
Prezident se svou minulostí se tedy neštítí pošpinit svou přítomností odkaz 17. listopadu. Vrcholem tohoto festivalu bizarnosti je, že v osobě Pavla je v občanech permanentně budován mediální obraz jakéhosi druhého Havla. Ne, soudruh prezident Pavel určitě není Havel. Kdyby totiž Havel věděl, že nyní místo něj chodí jako prezident k památníku na Národní třídu svého času aktivní komunista, obracel by se v hrobě.
Mnozí politici se při sváteční cestě na Národní třídu chlubí tím, jak aktivně zasáhli do bojů o svobodu. Zajímavé by bylo, kdyby nám prezident Pavel povyprávěl o tom, co on sám dělal 17. listopadu. Byl připravený někde v kasárnách zasáhnout proti neposlušným občanům právě i na Národní třídě? Díky bohu, že alespoň v tomto byli tehdy vládnoucí komunisté rozumní a na své občany armádu neposlali, jinak jsme mohli Petra Pavla dost možná znát jako symbol potlačení zlovolných rozvracečů komunistického režimu.
Petr Pavel mohl být snadno hrdinou 17. listopadu, ale tak trochu v opačném gardu. Přišla však revoluce. Pavel převlékl kabát. Místo rozvědčíkem ve službách Varšavských vojsk se dostal do čela NATO. Následně byl zvolen prezidentem. Dnes si hraje na Havla a pokládá věnce na oslavu pádu komunistického režimu. Je z toho na zvracení jenom mně?
